Preparace zkamenělin:

Taková první základní rada kterou bych začal je,že neprovádějte preparaci zkamenělin na místě nálezu.Může vám to přinést mnoho zklamání.Proto radší uposlechněte a preparujte doma v laboratoři.Jak si tuto laboratoř vytvořit si povíme zde.Základem je dobré světlo.Pro preparaci větších zkamenělin si vystačíme s nástroji jako:menší kladivo,dláto,nůž...popřípadě různé šrobováčky a prošívače...já používám i kartáček na zuby...prostě nástroje volíme vždy podle toho co momentálně děláme.Jako třeba kladivo s dlátem používáme k osekávání okolního sedimentu.Tenký špičatý nůž k odlupování sedimentárních vrstev.Postupujeme obezřetně a vždy při práci použijeme mozek a zralou rozvahu:-).vyplatí se to.Jako pracovní plochu použijeme dřevěné prkénko s tvrdého dřeva.(v profesionálních laboratořích se používají k narušování zkamenělin nástroje jako vibrační jehla a dokonce i různé zubařské vrtačky...)

 

                     PREPARACE   ROSTLINÝCH   ZBYTKŮ

 

 

Všechen rostlinný materiál, především ten, jejž získáme vlastními sběry, musí být vždy řádně označen. To znamená, že každý kus horniny s rostlinným otiskem nebo zbytkem musí být ihned po odebrání opatřen lístkem, kde je uvede­no místo nálezu (lokalita), vrstvy nebo sloj, popřípadě horizont, z nichž byl vzorek odebrán, u vrtů číslo a název vrtu, hloubka odebraného jádra, dále rok sběru, popřípadě jméno sběratele. Bez těchto nejnutnějších údajů se stává veš­kerý paleontologický materiál, který má sloužit ke stratigrafickým účelům, bezcenným. Označení lokality musíme provést hned při odběru vzorků, jinak může velmi snadno dojít k záměnám a omylům při pozdějším zhodnocování.

Rostlinné fosilie, jak je nalézáme v horninách, se mnohdy Ještě pro paleontologické studium nehodí. Jsou často přikryty okolní horninou tak, že je nelze ani dobře pozorovat. Musí být proto vypreparovány. Hlavní preparační me­tody pro běžné určování jsou mechanické, Je k nim zapotřebí vhodných nástrojů, jako jsou preparační kladívka, dlátka, jehly, kartáčky apod., jimiž postupně odstraňujeme horninu přikrývající fosilii. Musíme však mít na zřeteli, že tato práce vyžaduje velké opatrnosti, pečlivosti a hlavně zručnosti, jinak snadno dojde k poškození, rozlámání nebo zničení fosilie. Rozrušování hornin lze také uspíšit vodní lázní, do ní před preparaci ponoříme na určitou dobu ce­lý vzorek. Tohoto způsobu nelze však použít u snadno rozpadavých hornin, kdy by mohlo dojít současně i k rozpadu fosilie. Konzervování, popřípadě

slepování porušených vzorků se provádí vhodnými prostředky, např. saponovým lakem roz­tokem bílého šelaku apod.

Ke studiím vnitřních rostlinných struktur se hodí jak zbytky zuhelnatělé, tak také mineralizované, Z nepříliš prouhelněných rostlinných částic se tzv. maceračními metodami získávají pletiva stonků a listů, výtrusy, pyly apod. Působením různých činidel chemických, jako kyselin, louhů, kysličníku vodiči­tého, bromu aj., se rozpustí rozptýlený uhlík a neprůhledné huminové látky, kdežto zbývající organická hmota pletiv zůstane neporušena. Těchto maceračních metod se používá hlavně v palynologii a při preparaci kutikul. Jiné metody, jimiž lze uvolnit z hornin rostlinné fosilie, jsou např. podle Waltona nebo Ashbyho snímací metody filmem. Spočívají na principu přenášení rostlinného zbytku na sklíčko pomocí balzámu nebo speciálních celulozových filmů a v roz­pouštění okolní horniny zředěnou kyselinou fluorovodíkovou. Ze všech takto získaných rostlinných zbytků zhotovujeme trvalé preparáty, určené k mikrosko­pickému studiu buněčných pletiv. Ke zpracování zuhelnatělých rostlin náleží také preparace samého uhlí, která se provádí metodami uhelně petrografickými. V nábrusech a výbrusech uhlí bývají mnohdy zřetelné rostlinné zbytky, jako výtrusy, houbová sklerocia, kutikuly aj., které lze také uvolnit výše uvede­nými maceračními metodami.

Nejvhodnější jsou ke studiu rostlinné zbytky mineralizované (intuskrustáty), v nichž jsou buněčná pletiva obvykle zbarvena tmavé, ať již zbytky hu­musovými nebo uhelnou substancí, nebo sekundárními minerálními roztoky. Tako­vá fosilní pletiva jsou pak zřetelnější než mnohá pletiva s recentních rost­lin. Výbrusy s nich zhotovené slouží velmi dobře ke studijním účelům. Méně nákladné jsou však snímací metody pomocí celulózních filmů, které vypracovali Koopmans a Walton. Spočívají v leptání nábrusů, pořízených se zkřemenělých nebo dolomitizovaných kusů, zředěnou kyselinou fluorovodíkovou, octovou nebo solnou. Získáme reliéf průřezu zuhelnatělého pletiva, který přelijeme tenkou vrstvičkou roztoku celulózy (nitrátu nebo acetátu) a tu po zaschnutí sejmeme jako průsvitný film. Dokonale zachycuje řez zuhelnatělým pletivem.

 

 

                  ZPŮSOB   UCHOVÁNÍ   ROSTLINNÝCH   ZBYTKŮ

 

 

Fosilizace rostlinných částic je výsledkem složitých procesů, závislých na určitých podmínkách. Prvořadé z nich jsou způsob a rychlost sedimentace, jež mohou zamezit působení vnějších škodlivých vlivů a tím i předčasný rozpad a zničení rostlinného zbytku. Důležitá je jakost a charakter sedimentu, který ho obklopí. Víme z praxe, že vhodnější jsou vždy materiály jemnozrnné, jako bahnitý kal, jíl, popřípadě i sopečné tufy, hlavně však vysrážené minerální sloučeniny - vápence, dolomit, křemen, siderit, kamenná sůl apod. V sedimen­tech hrubozrnných jsou rostlinné zbytky vždy úlomkovité a špatně zachované.

Rozkladné procesy, jimž podléhá rostlinný organismus, jsou tlení, trouch­nivění, hnití a rašelinění. Jsou podmíněny jednak vnějšími činiteli, jako po­vahou prostředí, možností přístupu vzdušného kyslíku, spoluúčastí mikroorga­nismů (fáze biochemických rozkladných procesů), jednak také činiteli vnitřní­mi, z nichž důležitá je povaha a chemismus rostlinného organismu samého. Hro­maděním odumírajících rostlinných generací vznikají pak za vhodných podmínek kaustobiolity. Při těchto procesech obvykle propadají jemnější části rostlin­ných těl rychlému zničení. Jen pevnější kostry (jako u některých řas), korko­vá pletiva a kutinizovaná pletiva nebo i pevnější dřevní a celulózní pletiva vyšších rostlin se mohou do určité míry dochovat. Známe v uhlí zachované struktury rostlin, které jsou obvykle i méně prouhelněny (kutikuly, spory, kousky dřev a korku, sklerocia hub, řasové stélky apod.), ale také zuhelnatělé rostlinné zbytky, jež bývají často roztroušeny v pískovcích, siltovcích a jiných horninách.

Vedle těchto dlouhodobých, pozvolna probíhajících proměn vede k uchování rostlinných zbytků také rychlá změna, charakterizovaná neúplnou oxidací, zvlá­ště za sucha. Dochází k ní při požárech, při styku s lávou nebo vulkanickými tufy, shořením apod. a vede ke vzniku dřevěného uhlí. To tvoří často pří­měs i v různých typech uhlí a bývá označováno jako fuzit (uhlí vláknité), má velmi dobře zachovány vnitřní struktury. Soudí se, že za zvláštních okolností může vzniknout i v procesu pozvolného trouchnivění.

Rostliny starších geologických údobí většinou úplně podlehly přeměnám, charakterizovaným pochody uhelnění. Některé mladší rostliny však bývají někdy přeměněny tak nepatrně, že jsou i látkově velmi podobné rostlinám recentním. Známe např. některá terciérní dřeva, která mohou být řezána žiletkou a bez jakýchkoliv úprav jich může být použito k mikroskopickým pozorováním. Takové fosilie označujeme jako subfosilie.

 

Nejlépe uchované rostlinné zbytky jsou ovšem zkameněliny neboli intuskrustáty, u nichž došlo k prostoupení rostlinného tě­la minerálními látkami, které tak zachovávají nejen jejich vnější vzhled, ale hlavně i vnitřní, anatomickou stavbu. Těmito látkami jsou nejčastěji z vod se srážející kyselina křemičitá, uhličitan vápenatý nebo dolomit, ale také pyrit, fosforit, limonit, kamenná sůl aj. Při tomto procesu buď minerální látka ne­nahradí všechnu organickou hmotu a stěny buněčného pletiva se uchovají v podobě uhlí, nebo i to je druhotně nahrazeno mineralizujícími látkami, zpravid­la jinak zbarvenými než okolní hmota. Příkladem prvého způsobu jsou dolomitic­ké konkrece, jaké známe např. i z Ostravsko-karvinské uhelné pánve (z VIII. jaklovecké sloje), ale také z Anglie, sev.

Francie, Belgie, Holandska, záp. Ně­mecka, Donecké pánve a ze Sev. Ameriky. Druhý způsob je běžný u zkřemenělých dřev, která se vyskytují např. v našem českém permokarbonu.

Pravé zkameněliny mají pro paleobotanické výzkumy nesmírný význam, poně­vadž umožňují zjištění vnitřní stavby mnohých vyhynulých rostlin. Četná pozná­ní o vzájemných příbuzenských vztazích vyhynulých rostlin byla učiněna právě na základě takových dokonalých zkamenělin.

Dalším případem fosilizace rostlin jsou inkrustáty, tj. rostlin­né zbytky obalené minerální hmotou, vysráženou z vodných roztoků. Nejčastěji jsou to vápencové nebo křemité sintry, popřípadě i limonitické látky. Vlastní rostlinný zbytek zpravidla podléhá úplné zkáze.

Mezi zvláštní způsob uchování náleží uzavřeniny v jantaru nebo v jiných organických pryskyřicích. Různé rostlinné části, jako listy, květy a semínka, v nich bývají věrně zachovány. Vlastní organická hmota v nich zpravidla pod- lehla zcela zkáze, ale v pryskyřici zůstaly prázdné dutinky se slabým uhelným povlakem, které přesně odpovídají všem původním detailům rostlinného zbytku, např. i chlupům, průduchům apod.

Některé rostlinné části podlehnuvší fosilizaci bývají duté, ať již prvot­ně, nebo druhotně a jsou vyplňovány okolním sedimentem a minerálními látkami. Vzniknou pak kamenné výplně těchto dutin, které nazýváme jádry. Při fo­silizaci mohou být postupně odstraňovány jednotlivé vrstvy rostlinných pletiv a sediment pak vyplní celý vnitřek až k povrchu. Tehdy mluvíme o tzv. s k u l p t u r n í c h jádrech. Tyto případy jsou časté zvláště u karbonských kmenů calamitů a u lepidophyt.

Nejčastější případ fosilizační je otisk. Je zbytkem po vnějším povrchu rostlinných částí v nějaké jemnozrnné sedimentační hmotě, která po diagenezi se změní v pevnou horninu. Většinou bývají rostlinné zbytky ukládá­ny na vodorovných plochách, rovnoběžně s vrstvami horniny. Tlakem však snadno dochází k jejich deformaci, která je do značné míry závislá na velikosti zrna sedimentačního materiálu.

Vcelku lze říci, že studium fosilních rostlin je ve srovnání se studiem rostlin recentních značně omezené. To je způsobeno především úlomkovitostí fosilií, zčásti způsobem uchování, ale hlavně vzájemnou nesouvislostí jednot­livých orgánů.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

citace knihy: FLÓRA PRODUKTIVNÍHO KARBONU OSTRAVSKO-KARVINSKÉHO REVÍRU

    ÚSTŘEDNÍ  ÚSTAV  GEOLOGICKÝ,Eva Purkyňová,

Obálku navrhl Jiří Izera,Redaktora publikace: Marie Puchtová

Technický redaktor: Oldřich Dunka ,Vytiskly Středočeské tiskárny provozovna 113 v Praze,

13,00 AA - 13,26 VA - D 13*10192 - ST - 113-1875 61

 Náklad 300 výtisků — 03/11 — I. vydání,63 III

 

Metodika preparace minerálů a fosilií za použití „Airabrasive unit“

Metodika preparace minerálů  a
    fosilií za použití „Airabrasive unit“
    toto je novodobá metoda používaná předními odborníky.
 
       odkaz zde:
 

Language selection here!!!

 
 
 
 
TOPlist